Vánoční výlet do Slatiňan

     Ve čtvrtek 19. prosince se naše áčko vydalo na adventní výlet do Slatiňan.  Jak to začalo? Sraz jsme měli na vlakovém nádraží v Pardubicích. Sešli jsme se v plném počtu a včas a tak nám nic nebránilo nasednout do vlaku plní nadšení (... a svačin ). První překvapení na sebe nenechalo dlouho čekat. Vlak vyrazil opačným směrem a zamířil do Rosic!  Hlavně kluci chvíli zvažovali, zda si z nás někdo dělá legraci, špatně jsme nastoupili, nebo jedeme na expedici úplně jinam.  "Naštěstí se vlak rozhodl změnit směr". Přes Chrudim jsme po pár minutách dorazili tam, kam jsme původně mířili. 

     Ze slatiňanského nádraží jsme vyrazili směr Švýcárna. Pěkně pěšky! Vidina vánoční vůně cukroví, přehlídka krásných ozdob, tvořivé dílny a vlastně i zvědavost nás popoháněla. 

     Švýcárna ve Slatiňanech je vlastně původně myslivna, která plnila v průběhu let hned několik funkcí. V současnosti je v ní umístěno interaktivní muzeum starokladrubského koně. Kromě historie zdejšío místa i okolí se zde pořádá množství různých akcí. Třeba ta vánoční, na kterou jsme mířili my. 

     Co jsme na Švýcárně dělali? Tvořili jsme a to s nadšením! Svíčky z včelího vosku, jejichž tvorba vyžaduje velkou trpělivost, vánoční ozdoby z korálků a drátků, nebo perníčky, které by se daly vystavit na soutěži o nejhezčí cukroví. Výsledky naší práce byly tak působivé, že by i Ježíšek zatleskal.  Také jsme si zkusili "řídit" kočár se spřežením nebo jsme se vyšplhali a maketu koně v životní velikosti. 

     Cestou zpátky jsme se zastavili u Kočičího hrádku. Řádili jsme jako loupežníci a žádný kolemjdoucí pocestný si před námi nemohl být jistý. (naštěstí nikdo nešel... ) Vybaveni odhodláním a trochou detektivního nadání jsme se pustili i do hledání kešky. Boj to byl tuhý – keška se schovávala jako myš před kocourem, ale nakonec jsme ji  objevili. Nebyla na vrcholu světa (nebo aspoň Kočičího hrádku), ale pěkně zahrabaná v houští dál od hrádku! 

     Další zastávkou byl výběh slatiňanského hřebčínu. Měli jsme štěstí a Kladrubáci byli venku a někteří nám i věnovali pozornost. Pojmenovali jsme si je po svém Pepa a Karel a nemohli se nabažit  hlazení tak velkého zvířete. Ve vší bezpečnosti a s respektem, samozřejmě.  Poslední část cesty vedla přes zámecký park, odkud jsme se vydali zpět na nádraží. Do Pardubic jsme dorazili trochu unavení, ale spokojení. 

     Co napsat na závěr? Předposlední školní den roku 2024 byl jedním slovem skvělý! Dobrodružství, tvoření, pátrání, smích – zkrátka všechno, co patří k vydařenému výletu. Kam se vydáme příště? 

Michaela Doubravová, Pavlína Jezdinská a výletníci z áčka :)